Svědomí – nepřítel bezstarostnosti

Svědomí je vnitřní instance, „mlčenlivé volání“,^[1] které vede soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit. Navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, „podívat se“ na sebe jinýma očima než je pohled vlastního zájmu a prosazování. Proto se svědomí chápe jako podstatný příznak a atribut lidské osoby a vyžaduje si respektování ze strany druhých i společnosti (svoboda svědomí). Naopak tam, kde má člověk ujistit druhé o upřímnosti svých úmyslů, slibuje „na svou čest a svědomí“ (např. poslanecký nebo presidentský slib).^[2] Neurofysiologické souvislosti svědomí jsou dnes předmětem intenzivního zkoumání. Jediným známým řešením pocitu viny je dodnes zakoupení odpuštění.